There's no place like home

Všichni toužíme být aspoň jednou za život někým jiným..

Jaro i láska pro mě věčné a nikdy nevyčerpatelné téma.

Také znáte ten pocit, kdy je Vám hezky, tak obyčejně hezky, že být

to jen o trochu lepší, už se to nedá vydržet? ;)

Co je to štěstí? Muška jenom zlatá...

Kdo by tuhle větu neznal. A kdo by o štěstí jako takovém, alespoň jednou nepřemýšlel.

Každý ho vidí jinak. Je to tím, že lidé jsou různí, stejně jako jejich životy a 

osudy. Jinak vidí štěstí nemocný, jinak chudý, jinak bohatý. 

 To co jednomu přijde samozřejmé, o tom druhý jen sní. 

To z čeho se jeden raduje, nad tím druhý ohrnuje nos.

Ale všichni sníme a toužíme po něčem, co nás žene kupředu.

Ať už je to kariéra, láska nebo věc. Sníme o tom, že jednoho dne se naše sny 

a touhy stanou skutečností. Ale co pak? Přestaneme snít?

Myslím, že nepřestaneme nikdy. Jen se nám přání s přibývajícími roky poněkud změní.

Byl to skoro obyčejný podzimní den, zahalený do mlhy a deště.

Jako by to bylo včera. Jedu domů a vedle mě na místě spolujezdce se v kleci krčí malá chlupatá kulička, vyděšeně naříká, až mi to trhá uši. Těším se na reakci dětí.

Podle očekávání byli štěstím bez sebe. Dokonce i kotě zapomnělo smutnit. Z vyděšeného malého neštěstí se rázem stalo divoké a nezkrotné cosi, které střídavě viselo na zácloně, nebo bylo zakousnuté někomu v noze. A protože to byla kočičí slečna, pojmenovali jsme ji Agáta. Krásné jméno pro kočičí osobnost. 

Čas plynul a z malého koťátka vyrostla kočičí dáma, která si nás všechny dokonale ochočila.

Vyjít s ní nebývá vůbec lehké. Pomazlit se přijde, jen když má náladu, povely a příkazy na ní neplatí

a dokonale nám dává najevo, že my bydlíme vlastně s ní. 

To co nás ale opravdu fascinuje, je její postoj k cizím lidem. Obzvlášť pokud jde o pány je Agáta nelítostná. Nejdříve pořádně nahlas vrčí a nakonec v nečekané chvíli končí zakousnutá dotyčnému v lýtku, nebo se zaseknutými drápky v zádech. Situace to bývají většinou vtipné. I když se najde pár lidí co se naší Ninja Agáty báli či stále bojí. Jeden pan opravář dokonce říkal, že by jsme si měli dát na dveře ceduli": POZOR ZLÁ KOČKA!

Jinak je to ale
úplně miloučké a roztomilé stvoření. No posuďte sami. :D

I já si pamatuji na svoji první lásku, která byla vlastně platonická. Bylo mi třináct let. On kluk z velkoměsta a já holka z vesnice. Živě si vybavuji ten moment, kdy jsme se poprvé viděli. Na první jiskření a nervozitu, kterou jsem v jeho přítomnosti cítila. Pohled a úsměv, díky kterému se ze mě jakoby mávnutím kouzelného proutku stávala hlupačka, která mlela nesmysly a snažila se u toho vypadat, alespoň trochu inteligentně. Následoval čas psaní dopisů, přenádherných chvil poznávání, prvního polibku, něhy,  ale také náhlých zvratů, slz, odříkání, čekaní a naděje.. Zažili jsme toho spolu tolik. Jsou to silné pocity, na které se mi i po těch letech příjemně vzpomíná.

Někdy přemýšlím nad tím, jestli to, že jsme se v tak raném mládí zamilovali právě do sebe je náhoda nebo to má nějaký hlubší smysl. Pravda je asi někde mezi tím. Zůstali jsme dobrými přáteli. Naše duše jsou si navzájem něčím blízké a zřejmě to tak zůstane po celý život.