Jedním z nejstatečnějších věcí v životě, je pro mě upřímnost k sobě samotné a ochota vidět věci takové jaké opravdu jsou. Jak to máte Vy? Také vidíte věci moc růžově a zkresleně?
Každého z nás v životě potká srážka s láskou. Začíná to lechtáním v břiše, točí se vám hlava a srdce buší jako splašené. Všechno kolem je krásné, dokonalé a jak já s oblibou říkám růžové. V tu chvíli zahazujete daleko za sebe svoji nejistou i pochybnosti. Dokonce i rady všech kamarádek. Protože to, co se vám děje je opravdové, výjimečné a v tu dobu samozřejmě nekontrolovatelné. A než se nadějete jste v pasti.
Víte, že nikdy nikdo jiný nedostane to, co on. Má Vaši bezmeznou důvěru a také pocit, že bez něj by jste přestala dýchat. Rozchod vám ale ukáže, že konec je spása pro všechny zúčastněné. I když vás nejdříve budí ze spaní pocit, že vám ten druhý strašně chybí. Je to k nepřežití. Srdce vám uvnitř řve, že to bez něj nejde. Ale rozum ví, že to jde. A ono to najednou opravdu jde. Pak vám dojde, že partner udělal dvě chyby. Jednu , že vám ublížil a druhou že vám dal možnost zjistit, že se bez něj dá žít a dokonce možná i lépe. Ztráceli jsme spoustu energie něčím, co nejde změnit. Ale dokud prožíváte vnitřní bolest, nedá se to rozumem přebít. Emoce jsou vždy silnější (pokud tedy nejste ledová královna). Protože ať chceme nebo ne, ve vztahu se k tomu druhému vždy nějakým způsobem připoutáme. A zvednout pak ten pomyslný meč a mít sílu to pouto přetnout, vyžaduje hodně velkou odvahu. V naše mozku tím, ale nastartujeme konec a to je důležité.
Stačí ale první tóny známé melodie, známé místo, či známá vůně a vynoří se tolik vzpomínek.
Ano. Myslíte si správně. Je to zpět. Začarovaný kruh. Říkáte si teď to vyjde. Ale je to pořád jedna a ta samá písnička. Jako by jste četli tu samou knížku znovu. Znáte celý příběh a její konec už vás nepřekvapí. Trochu nuda.. nemyslíte? Jediný rozdíl je ten, že zlobit se můžete jen sami na sebe.
Jsme dospělí, nemůžeme se pořád dokola vymlouvat na druhé. Pokud neustále dáváme důvěru lidem, kteří nás zraňují a podráží, tak si za to můžeme my sami. protože jim to dovolíme. Není to jejich chyba, ale naše. Oni předělat nejdou. Jednají podle svých vzorů chování, stejně tak jako já nebo vy.
To na nás je nastavit ty pomyslné hranice a nepustit je za ně. Někdy se díky nastavení hranic cesty rozejdou. A je to tak správně. Nebo ne?
Vždy jsem věděla co od mužů očekávám já. Ale nikdy jsem nemyslela na to, co mohu nabídnout já jim. Co vlastně čekají oni ode mě. Přesvědčená o své pravdě, kritizuji, pochybuji a předstírám dokonalost. Pravda je ale vždy někde uprostřed.
Dnes už vím, že nejlepší je nechat tomu volný průběh. A také, že dobrý začátek, vede k dobrému konci. A dobrý konec k dobrému začátku. Zkrátka a dobře, kdo nic neskončí, nic nezačne..a kdo nezačne, neskončí. možná se v tom už ztrácíte a pokud se teď usmíváte, pak je to ten správný konec..
Přesně takový, jaký máme všichni rádi .. šťastný a dobrý jako v pohádce.. Posílám vám úsměv :) Re.
PS: Nedávno jsem zjistila, že můj blog čtou i muži. Tímto se dotyčnému omlouvám, že píšu v ženské osobě. Třeba to časem dokážu napravit.. :P
1 komentářů
Jak už jsi možná ode mne četla,já vstoupil do téže řeky za svůj život už mockrát. A dá-li pan Příroda, tak klidně znovu očistím své tělo v jejích očistných vlnách. Je to tak a je to na dlouhé povídání. Nějak jsem na toto rčení zanevřel, když mi řeka poprvé v zákrutech života opustila a protože jsem v něj tenkrát věřil, jako se ve rčení obecně věří, jsouce ověřena předky. Ale stalo se později, že jsem opět k oné řece došel a ta její nádhera a ladnost vlnek, mírné peřejky a očistný pocit z její lázně mne přesvědčily o tom,že to přísloví neplatí alespoň tady a v tomto případě. To se opakovalo za život tolikrát, že s jistotou nevím přesný počet. A je to jedno. Teď jen čekám kdy k řece zase vyrazím a jak je to s tím pravidlem. P.
OdpovědětVymazat