DOKONALÁ NEDOKONALOST

By ATELIEROF - 12:33

Všichni toužíme být aspoň jednou za život někým jiným..


Už jako malá jsem toužila po rovných tmavě hnědých vlasech a nenáviděla mé blonďaté
 kudrliny, které neposedně poskakovaly kolem mé hlavy a zkrotit je dokázala jenom gumička.
Časem jsem se je, ale naučila mít ráda. Díky nim jsem působila nevinným, skoro
 až andělským dojmem. Což mě zachránilo od nejednoho průšvihu. 
Tímto se moc omlouvám chlapci (dnes již muži) z 
vyššího ročníku, kterého jsem předběhla ve frontě na oběd a on ve snaze se bránit,
 byl učitelkou poslán až na samý konec, zatímco já se díky jeho místu najedla
s nejmíň půlhodinovým předstihem. Dnes se za to samozřejmě stydím.
Teď už opravdu nepodávám podobné herecké výkony. No tedy možná 
mívám ten trpitelský a nešťastný výraz pokaždé, když mě zastaví policejní hlídka. 
Ale své prohřešky už nesvádím na druhé. Z toho jsem vyrostla. Opravdu. :)
Ale to jsem hodně odbočila. Chtěla jsem jen říct, že se svým vzhledem jsem se
nakonec smířila. Přestalo mě trápit, že mám krátké nohy, velký zadek, chlupaté ruce
a spoustu jiných běžných nedostatků. Tak nějak jsem se začala mít ráda.
Tedy co se vzhledu týče. S mými povahovými vlastnostmi to totiž bylo přesně naopak.
Byla jsem naivka se srdcem na dlani, připravená se vždy obětovat pro jediné slovo.
Uvěřila jsem vždy každé pohádce a věřila, že mě by přeci nikdy nikdo nelhal. 
Nevím, zda za tyto úžasné vlastnosti vděčím genům a nebo spíš výchově.
I moje babička říkávala: "Chovej se k druhým tak jak chceš, aby se oni 
chovali k tobě. Lidé zapomenou tvou tvář, barvu očí i Tvůj hlas, ale nikdy
nezapomenou jak se cítili v tvé přítomnosti."
A já na to vždy pamatovala. Dělala jsem vše proto, aby se lidé, které mám ráda,
 cítili dobře. Schopná omluvit se jim i za jejich chyby, jen abych se jich nedotkla.
Aby jim to snad nějak neublížilo. 
Díky tomu jsem v životě zažila pár kotrmelců, na které bych nejraději zapomněla.
Smazala je nadobro ze své paměti a už nikdy nenarazila na nic, co by mi tohle
 období připomnělo.  Ale vzpomínky v podobě strašáka číhali 
téměř za každým rohem, v knížce co jsem zrovna četla, v textu písně co hráli v rádiu
 při cestě autem, za několika zavřenými dveřmi, které jsem míjela každý den a 
dokonce i v mé oblíbené reklamě.  
A tak jsem si jednoho dne prostě řekla: Dost!
Je čas na změnu. jediný komu můžu věřit jsem já. Já jsem jediná, kdo si zaslouží moji
pozornost, moji lásku, moji důvěru a úctu. Teď už budu sobec,
který myslí hlavně na sebe. 
Samozřejmě změna nepřišla. Jedině snad v tom, že jsem schopná vidět se a mít se ráda
taková, jaká opravdu jsem.
Dnes už vím, že chci být někým, kdo umí odpouštět. 
Kdo je tady vždy pro ostatní,
chci  být vždy a ve všem nejlepší, 
chci vidět v lidech jen to dobré,
chci denně rozesmát alespoň jednu tvář. 
Chci být šťastná a chci dělat lidi kolem sebe šťastné.
Chci nic neočekávat.
Chci nedostat nic zadarmo, ale vše si zasloužit.
Chci umět nespěchat a naslouchat.
A taky chci být někým, kdo se poučí ze svých chyb..
Nejspíš chci být někým, 
kdo má všechno to, co jsem vyjmenovala.
 Abych konečně mohla být tou, která nepotřebuje nikoho ke štěstí..
Protože umí tančit sama. <3



  • Share:

You Might Also Like

1 komentářů

  1. Až dneska jsem narazil (čelem) na tyto stránky. Jakoby mne někdo (já vím kdo !!!) obdaroval možností nahlédnout do jeho knížky, do jeho duše. Díky, budu si často číst. Zatím jsem to dělal jen na FB, tady je to ale takové slavnostnější. I když mi mává věk tělem, mozek ještě dokáže vstřebávat to hřejivé teplo optimismu,radosti a kladné energie. A tělo se pak zklidní a orgány pracují jak mají. Díky za hřejivá slůvka plná vitamínů a povzbuzujících látek. Už jsem vyzkoušel různé drogy, ale tahle je jednou z těch, které bez škodlivých následků vytvářejí v oblasti tváře zabíjačkovou jitrnici a duše si prozpěvuje radostné písně. Páček.P.

    OdpovědětVymazat