Píšou se o ní romány, skládají písně, tvoří básně a točí filmy. Každý na ní vzpomíná s tajemným úsměvem a nostalgií. Je to něco, co se už nikdy nebude opakovat a co nám jako vzpomínka zůstane po celý život. Člověk do kterého se v životě poprvé zamilujeme má v našem srdci zcela vyjímečné místo. A nezmění se to ani po letech, kdy už dávno nejsme v kontaktu.
I já si pamatuji na svoji první lásku, která byla vlastně platonická. Bylo mi třináct let. On kluk z velkoměsta a já holka z vesnice. Živě si vybavuji ten moment, kdy jsme se poprvé viděli. Na první jiskření a nervozitu, kterou jsem v jeho přítomnosti cítila. Pohled a úsměv, díky kterému se ze mě jakoby mávnutím kouzelného proutku stávala hlupačka, která mlela nesmysly a snažila se u toho vypadat, alespoň trochu inteligentně. Následoval čas psaní dopisů, přenádherných chvil poznávání, prvního polibku, něhy, ale také náhlých zvratů, slz, odříkání, čekaní a naděje.. Zažili jsme toho spolu tolik. Jsou to silné pocity, na které se mi i po těch letech příjemně vzpomíná.
Někdy přemýšlím nad tím, jestli to, že jsme se v tak raném mládí zamilovali právě do sebe je náhoda nebo to má nějaký hlubší smysl. Pravda je asi někde mezi tím. Zůstali jsme dobrými přáteli. Naše duše jsou si navzájem něčím blízké a zřejmě to tak zůstane po celý život.
