Pokojem zní známý zvuk budíku. Olga Lounová mi sděluje 

jak se jí dnes ráno  nechce vlastně vůbec vstávat.

Protáhnu se a s úsměvem si pomyslím, že kdyby si šla ráno zaplavat, jistě by

 se jí vstávalo o moc líp. Vyskočím z pod peřiny a zachvěji se zimou. Automaticky se 

dotknu radiátoru. Vím, že po noci bude studený, přesto to dělám každý den.

Potichu se vyplížím z pokoje (teda já si myslím, že potichu, ale vždy prý při tom vzbudím

svého muže, kterého ale vzbudí i zvuky lidskému uchu  téměř 

neslyšitelné, aspoň mě to tedy tak připadá).

Začíná můj každodenní rituál.  Postavím vodu na čaj..V koupelně se zabalím do vytahaného 

pleteného svetru.  Při čištění zubů si promítám, co všechno dnes musím udělat.

V kolik kde mám být a jak to asi vše budu stíhat.

Tajně sním o tom, že jednou přestanu bojovat s časem. Ta myšlenka mě přinutí se usmát.

 Rychle dám kočce. A snídám už téměř za běhu. Čaj je jako vždy horký.

Co se dá dělat, nechávám ho stát na stole a rychle se oblékám. Zase tolik hodin, povzdychnu si.

Házím do tašky plavky a ručník,   Zlobím se na sebe, že jsem si to nenachystala už večer.

Přestože moc dobře vím, že zítra to bude probíhat na chlup stejně.

Vybíhám do mlhy a deště. Pro časový skluz si toho ani nevšimnu.

V bazénu nevnímám téměř nic. Jen ubíhající čas na velkých hodinách. Voda jako by všechny

 mé myšlenky smyla. Mám pocit, že každý další den tam hodina utíká rychleji.

Najednou suším hlavu a za chvíli vybíhám do deště.

Teprve teď si všimnu počasí. Šedé a smutné obloze odpovídá i nálada lidí, které potkávám ve městě.

Netečně až mrzutě koukají skrze mě,  jakoby nebylo ničeho, co by jim udělalo radost.

Nechápu tyhle podzimní nálady. Sama je nemívám. Nevím, jestli pro mé okolí

 bohužel nebo bohudík. Na každém dni se přeci najde něco hezkého.

Cíleně se usmívám a hle ono to funguje.  Úsměv mi opětuje skoro každý.
Přijedu domů a běžím se psem. Ani na něj počasí nemá vliv.
Radostně poskakuje z louže do louže. Během chvíle vypadá jako zmoklá slepice.
Směju se mu, ale po hodině v dešti a mlze tak vypadám i já. :)
Doma se zase balím do vytahaného svetru. Uvařím si nový čaj
a s knížkou se schoulím do deky. A tohle je přesně ta chvíle kdy zjišťuji, jak miluji tohle
období teplých svetrů, huňatých ponožek a dlouhých večerů,
strávených v měkoučké dece s knížkou a dobrým čajem.
Dnes však nelenoším dlouho. Je pátek. Brzy se to doma zaplní jasnými a veselými hlasy,
které nebude možné přeslechnout. Mám ještě spoustu práce.
Strašně se na ně těším. Když se na své děti dívám, mám pocit, že jsem ve svém životě
dokázala něco úžasného.  V jejich přítomnosti se i ten
nejšedivější den neuvěřitelně rozjasní. A já si s vděčností uvědomuji,
jak je dobře, že se v mém životě najde někdo, kdo prozáří tyhle deštivé a pochmurné
dny. Je úplně jedno, jestli toho člověka známe dvacet let nebo se jen tak mihne kolem nás.
Důležité je, že takoví lidé existují a že i uprostřed "deště" dokáží vykouzlit slunce.
Možná právě díky nim a věčnému boji s časem se mi tahle podzimní depka vyhýbá... ;)





Jak podzim vnímáte vy?