I já si pamatuji na svoji první lásku, která byla vlastně platonická. Bylo mi třináct let. On kluk z velkoměsta a já holka z vesnice. Živě si vybavuji ten moment, kdy jsme se poprvé viděli. Na první jiskření a nervozitu, kterou jsem v jeho přítomnosti cítila. Pohled a úsměv, díky kterému se ze mě jakoby mávnutím kouzelného proutku stávala hlupačka, která mlela nesmysly a snažila se u toho vypadat, alespoň trochu inteligentně. Následoval čas psaní dopisů, přenádherných chvil poznávání, prvního polibku, něhy,  ale také náhlých zvratů, slz, odříkání, čekaní a naděje.. Zažili jsme toho spolu tolik. Jsou to silné pocity, na které se mi i po těch letech příjemně vzpomíná.

Někdy přemýšlím nad tím, jestli to, že jsme se v tak raném mládí zamilovali právě do sebe je náhoda nebo to má nějaký hlubší smysl. Pravda je asi někde mezi tím. Zůstali jsme dobrými přáteli. Naše duše jsou si navzájem něčím blízké a zřejmě to tak zůstane po celý život.