Kdo z nás by neznal okamžik, kdy sedíte v čekárně, autobuse, taxíku a nebo jedete výtahem. Prostor najednou postupně ovládá nepříjemné ticho. Už od mala ho nesnaším, vyvolává ve mě pocit paniky (stejně jako tma) a tak se ho vždy snažím usilovně prolomit...

Naštěstí jsem přebornice na bezduché tlachání. Už ve svých pubertálních letech,
jsem dokázala mluvit s kýmkoliv a na jakékoliv téma. Většinou to byla neosobní a povrchní konverzace. Například o počasí (vždycky je přeci buď moc horko a nebo moc zima) Když tedy opomenu noční cesty z diskoték, kdy jsem byla schopná taxíkáři během pár minut vyklopit celý svůj životní příběh a na oplátku vyslechnout ten jeho. Zřejmě patřím mezi nespoutané extroverty, kteří se střemhlav vrhají do jakékoliv komunikace. Vždycky se přeci najde něco co se dá nějak komentovat, třeba obraz na stěně, dobrá restaurace, včerejší zápas Petry Kvitové, nebo krásný účes či kabelka. Nakonec všichni jsme rádi chváleni, no ne?
Často se zapovídám s prodavačkou v obchodě, s paní co venčí svého psíka, s mužem co zoufale hledá nákup mezi regály, který mu zřejmě napsala jeho manželka za trest (protože přesně tak se tvářil).
Lidé by přeci spolu měli mluvit. Když spolu mluvíme, znamená to, že si nejsme lhostejní. A je jedno jestli se známe, nebo jsme cizí.
A jsme u jádra věci - CIZÍ. Od mala nám všichni vtloukají do hlavy, abychom nemluvili s cizími lidmi.
Vychovali nás k tomu, že cizí lidé jsou nebezpeční a mohou nám nějak ublížit. Ale většina cizích lidí, nebezpečná není.
Dnes jsem v práci doprovázela jednu paní na vyšetření. Posadili jsme se v plné čekárně. Nikdo se na nás ani nepodíval. Někteří zamyšleně hleděli do prázdna, jiní byli zahledění do svých mobilů.
Nakonec to šílené ticho přerušila zvědavá otázka stařenky:"Sestři a budeme tu čekat dlouho?" Tahle věta mi vždy vykouzlí úsměv na tváři. "Určitě ne" konejším ji tichým hlasem a v duchu přemýšlím, kam asi tak spěchá, když bude stejně po zbytek dne jen ležet mezi čtyřmi stěnami. Abych ji ukrátila chvíli mluvím s ní o vnoučatech. Dozvídám se kde žijí, co vystudoval, kolik dětí má Mařenka a kolik Honzík. Paní zřejmě vůbec nevadí, že jsem cizí. Náš rozhovor zaujme pána, který sedí naproti. Schová mobil do kapsy u kalhot. "Pracujete tu dlouho?" ptá se. Usměji se a popravdě odpovídám. "Máte moc příjemný hlas, takový uklidňující" A to je impuls, na který já obvykle reaguji. Jako každá ženská miluji lichotky. Během chvilky mluvíme jako staří známí. Do rozhovoru se postupně připojují i ostatní. Čekárna ožívá veselými historkami a příhodami skoro všech přítomných. Vyruší nás až sestřička: "nervový pojeďte si" "ach jo sestři, zrovna když tu začala být taková sranda." Stěžuje si stařenka a mě nezbývá než s ní souhlasit. "Tak na shledanou" loučí se ten milý pán, co zřejmě také nesnáší ticho. Usměji se a svým "uklidňujícím" hlasem dodávám : "Někde v lepším podniku" A celá čekárna už se zase směje.  Odjíždím v dobré náladě a v hlavě už rovnám myšlenky na tenhle článek.
Myslím si, že dřív lidé nemívali takový problém mluvit s ostatními, třeba i neznámými lidmi. Ticho bylo prostě divné... Škoda, že dnes už tomu tak není.